Josef Eret se narodil 30. října 1892 v Červeném Hrádku, okres Plzeň v rodině sedláka Martina Ereta a jeho ženy Anny, rozené Benešové jako prvorozený syn z celkového počtu sedmi chlapců.
V letech 1904 až 1908 absolvoval nižší reálné gymnázium. Po něm pokračoval v letech 1908 až 1912 ve studiu na učitelském ústavu s českým vyučovacím jazykem. V červenci 1912 zakončil studium zkouškou z dospělosti.
Po vypuknutí první světové války byl ve druhé polovině července 1914 mobilizován k zeměbraneckému pluku 7 a po nezbytném výcviku odeslán s plukem na srbské bojiště.
V Srbsku byl počátkem prosince téhož roku zajat a evakuován do Itálie, kde se pak v prosinci 1917 přihlásil do československých legií. V dubnu roku 1918 byl povolán do činné služby a přijat jako poručík ve funkci velitele čety pěšího pluku 31. Se svou četou se přesunul do pole a účastnil se bojů o Doss Altto. Počátkem října 1918 byl povýšen na nadporučíka a ustanoven velitelem roty pěšího pluku 31 italských legií, a to až do návratu do vlasti, kam dorazil na konci roku 1918.
Ještě před koncem roku 1918 byl odeslán se svým plukem, jako velitel roty, na jižní Slovensko, kde se účastnil bojů s okupační maďarskou Rudou armádou v prostoru Košic, Margecan a Lučence. Zde působil až do druhé poloviny července 1919. Během bojů na Slovensku byl v květnu 1919 povýšen do hodnosti kapitána.
Koncem července 1919 byl přidělen k veliteli 6.divize jako pobočník a náčelník štábu s umístěním ve Znojmě. Počátkem prosince téhož roku byl přidělen jako šéf štábu k 12. pěší brigádě, rovněž s umístěním ve Znojmě. Zde působil až do konce března 1920.
Od dubna až do konce září 1920 byl povolán do Prahy, do I. ročníku školy generálního štábu. Po jejím absolutoriu byl v září přidělen v hodnosti štábního kapitána na zkušenou ke štábu 4. divize hrubého dělostřelectva a jezdectva, kde působil až do poloviny listopadu 1921, kdy byl povolán do II. ročníku válečné školy. Tu ukončil v závěru srpna 1922. Následně byl přemístěn k I.oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany, kde působil, s krátkou přestávkou na absolvování telegrafního kurzu v Kutné hoře, až do konce září 1928. Ještě v prosinci 1926 byl povýšen do hodnosti majora.
Od října 1928 měl být přemístěn k pěšímu pluku 33, ale prakticky stále zůstával v I. oddělení hlavního štábu v Praze, kde byl také v závěru prosince 1928 povýšen do hodnosti podplukovníka. V dubnu 1930 byl vyslán na dobu dvou měsíců na stáž ke štábům francouzské armády do Francie a po návratu působil dále na I.oddělení hlavního štábu v Praze. Na konci září 1930 byl přemístěn do Podbořan k pěšímu pluku 38, respektive k jeho III. praporu. Přesně na den, po uplynutí jednoho roku, na konci září 1931, byl přemístěn k 1. divizi v Praze a ustanoven náčelníkem štábu.
V polovině září 1935 byl přemístěn k vojenské kanceláři prezidenta republiky, kde byl v červenci 1937 povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.
V polovině listopadu 1937 byl přemístěn a ustanoven zatímním velitelem pěšího pluku 29 „Josefa Jiřího Švece“ v Jindřichově Hradci. Zde jej v září 1938 zastihla všeobecná mobilizace a zaujetí obrany hranic ve svěřeném úseku jeho pluku.
Krátce po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše se v Sezimově Ústí konala schůzka, na níž exprezident se svými nejbližšími spolupracovníky projednával první organizační přípravy pro očekávaný brzký střet s nacismem. Zúčastnili se jí diplomat Max Lobkowicz, novinář Zdeněk Bořek-Dohalský, dále pak Václav Girsa, Jan Jína, Zdeněk Chytil, plk. Josef Eret a JUDr. Ivan Klouda. K této skupině se postupně přidali další spolupracovníci, jako například Jaromír Smutný, Ladislav Rašín či Prokop Drtina. Tato skupina Benešových věrných stoupenců se v létě 1939 začlenila do Politického ústředí, jedné z vrcholných organizací tzv. demokratického odboje.
V důsledku okupace republiky v březnu 1939 je provedena likvidace pěšího pluku 29 a Eretovo původní přidělení k 2. oddělení hlavního štábu ministerstva obrany v Praze se již v plném rozsahu neuskutečnilo. Počínaje srpnem 1939 byl plukovník Eret v rámci likvidace branné moci převeden do kulturního odboru kanceláře státního prezidenta v Praze jako vrchní odborný rada. S vědomím prezidenta Háchy a po dohodě s generálem Eliášem předal do rukou podplukovníka duchovní služby Jaroslava Janáka 500 000 Kč, které pak byly použity na podporu rodin vojáků, kteří odešli za hranice nebo již byli vězněni.
Od září 1940 je Josef Eret převeden do odboru ministerstva školství a národní osvěty jako vrchní odborný rada a počátkem května 1941 je na příkaz okupantů jako bývalý legionář přeložen do výslužby. V letech 1940 až 1941 získal spojení s pplk. Macnerem, v témže roce získal spojení a informace o odbojové skupině v Jindřichově Hradci. Od roku 1942 byl ve styku s pplk. Burgerem. Ten ho koncem roku 1944 vyzval ke spolupráci, s níž začal od jara 1945. Během pražského povstání v květnu 1945 se zapojil do činnosti v oblasti Praha-Západ, poté působil jako velitel pluku Revolučních gard.
Koncem května 1945 byl jmenován podnáčelníkem štábu vojenského okruhu 2 v Táboře, od července téhož roku určen zatímním náčelníkem štábu vojenského okruhu 2, a to s trváním až do konce března 1946. Od dubna téhož roku byl ustanoven náčelníkem štábu vojenského okruhu 2 a v létě 1947 povýšen do hodnosti brigádního generála.
Koncem července 1947 byl generál Eret přemístěn k ministerstvu národní obrany hlavního štábu 2. oddělení a v polovině srpna 1947 ustanoven přednostou vojenského oddělení vyslanectví Československa ve Vídni. Když dostal varování, že má být zatčen, dne 21. dubna 1948 opustil své úřední působiště. V zápětí byl označen za zběha a následně degradován na vojína.
V emigraci přesídlil Josef ERET do USA, kde zpočátku žil v New Yorku, později ve Washingtonu D. C. Byl členem řady exilových a krajanských organizací, zejména předsedou washingtonské skupiny Svazu čs. důstojníků v exilu.
Zemřel v březnu 1973 ve Washingtonu D.C. v USA. Jeho urna byla posléze tajně převezena do Československa a v úzkém rodinném kruhu uložena do rodinného hrobu.
Dne 6. listopadu roku 1991 jako výraz vojenské rehabilitace vojáků ve výslužbě a kteří byli postiženi za občanské a politické postoje v letech 1948 až 1955 byl in memoriam zrušen výnos ministra národní obrany Ludvíka Svobody, kterým byla brigádnímu generálovi Josefu Eretovi odňata vojenská hodnost a byla mu navrácena hodnost brigádního generála.
